Netopýr pobřežní (Myotis dasycneme)
Autoři:
Michal Andreas, Tomáš Bartonička, Eva Cepáková, Vladimír Hanzal, Radek Lučan, Zdeněk Řehák
1. Informace o ochraně druhu
- Směrnice o stanovištích: přílohy II a IV
- červený seznam ČR: kriticky ohrožený – critically endangered (CR)
- celosvětový červený seznam IUCN: zranitelný - vulnerable (VU)
- stupeň ochrany na národní úrovni: kriticky ohrožený druh (vyhláška č. 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
- mezinárodní ochrana: Bernská úmluva (příloha II), Bonnská úmluva (příloha II), dohoda EUROBATS (příloha I)
2. Přehled evropsky významných lokalit, kde je druh předmětem ochrany
s vyznačením míst hlavního výskytu (tzv. „druhových lokalit“)
|
Kód EVL |
Název EVL |
Název „druhové lokality“ |
|
|
CZ0524044 |
Krkonoše |
Herlíkovické štoly |
zimoviště |
3. Rozšíření a početnost
Areál druhu. Palearkt, od Nizozemí a jižního Švédska po střední Sibiř (Mitchell-Jones et al. 1999).
Rozšíření v Evropě. Letní kolonie se vyskytují v Nizozemí, severním Německu, Dánsku, jižním Švédsku, Polsku, Bělorusku, Pobaltí, Ruské nížině, na Ukrajině, v Moldávii, na jihovýchodním Slovensku a v severozápadním Maďarsku. V zimě více méně pravidelně v oblastech vzdálených od míst rozmnožování, např. v Belgii, středním Německu, středním Slovensku (Mitchell-Jones et al. 1999).
Rozšíření a početnost v České republice. (Hanák in press) V poválečném období byli pravidelně nalézáni přezimující jedinci ve štolách u Nového Města pod Smrkem, v přehradní štole Bílá Desná, později i u Herlíkovic v Krkonoších. Další českou lokalitou je nález přezimujícího jedince ve štole u Adršpachu na Broumovsku (11. 11. 1975). Od r. 1984 se začínají přezimující jedinci objevovat i v jeskyních Moravského krasu. Od r. 1992 jsou pravidelně hlášeny z Moravského krasu odchyty aktivních jedinců do sítí u vchodů do jeskyní. Další moravskou lokalitou, kde bylo prokázáno přezimování, jsou štoly v Malé Morávce v Jeseníkách.
4. Ekologie
Úkrytová strategie: (Hanák in press) Podrobné studium ekologie druhu v Nizozemí (Bels 1952, Sluiter 1969, Sluiter & Heerdt 1957, Sluiter et al. 1971, Voute 1972, 1980) a v Rusku (Kuzjakin 1938, 1950, Strelkov 1990) přineslo i řadu poznatků o jeho nárocích na prostředí. Druh má zřejmě velmi vyhraněné nároky na biotop, k letnímu pobytu preferuje nížinnou krajinu s loukami, lesy a hustou sítí pomalu tekoucích a stojatých vod, nevyhovují mu však velká jezera s neklidnou hladinou. V takových místech nachází výhodná loviště nad vodou i dostatek vhodných úkrytů pro tvorbu letních kolonií (vesměs na půdách budov, někdy i v opuštěných bunkrech a výjimečně i ve stromových dutinách a ptačích budkách). Původními biotopy byly zřejmě řídce osídlené bažinaté oblasti, což ještě místy platí pro východní část areálu. V současnosti je to uměle vytvořená krajina se sítí kanálů v nížině (Nizozemí) (Sluiter et al. 1971). Přezimování není vázáno na tento typ nížinné krajiny. Jako zimoviště bývají využívány podzemní prostory v pahorkatinách do 300 m n. m. (stř. Německo, jižní Nizozemí, Belgie), u nás i výše, až do 700 m n. m.
Potrava: (Hanák in press) Potravní strategie a složení potravy nebylo podrobně sledováno. Většina autorů se však shoduje v tom, že se jedná o velmi specialisovaný druh, který loví nejčastěji nad vodou drobnější, málo sklerotizovaný hmyz (zvl. Diptera), případně ho sbírá i z vodní hladiny.
Rozmnožování: (Hanák in press) K páření dochází od konce srpna do počátku podzimních migrací a zřejmě i během migrací a na zimovištích. K rozmnožování se samice sdružují do různě velkých agregací (obvykle několik desítek nebo i stovek jedinců). Tyto kolonie nejčastěji vytvářejí na teplých půdách budov a jsou složeny převážně z gravidních samic. Samice rodí zpravidla jedno mládě vážící 2 - 2,5g. Samci žijí v létě solitérně nebo v malých skupinkách ve stejném biotopu a typech úkrytů.
Chování: (Hanák in press) Na základě výsledků kroužkování nizozemské populace je druh řazen mezi přelétavé. Prokázalo se, že převážná část netopýrů z letních kolonií v sev. Nizozemí vykonává pravidelné přelety do zimovišť v jižním Nizozemí, Belgii a středním Německu, na vzdálenost 100 - 200 km. Nejdelší registrovaný přelet je 360 km. Část populací může přezimovat i v blízkosti letního areálu, pokud jsou k dispozici opuštěné podzemní bunkry, štoly nebo jeskyně. K opouštění zimovišť dochází od poloviny března do konce dubna, letní kolonie se formují o 14 dnů později. K rozletu z letních kolonií dochází už od poloviny července, v polovině srpna mizí již 50% osazenstva a kolonie se zcela rozpadnou koncem srpna. V zimovištích se začínají objevovat až od poloviny října. Celé období podzimních přesunů tedy trvá asi 10 týdnů. Předpokládá se, že tahové cesty jsou stálé a vedou podél kanálů a řek. Rovněž zimoviště jsou tradiční, což bylo i u nás prokázáno kroužkováním.
5. Intenzivní monitoring (populační monitoring)
· sčítání na zimovištích (viz Příloha 1)
u tohoto druhu není plánováno využití dalších metod
6. Extenzivní monitoring (mapování)
V případě tohoto druhu je intenzivní monitoring v podstatě totožný s extenzivním (sledována jsou všechna známá pravidelná zimoviště). Kromě toho bude evidován případný letní výskyt.
7. Literatura
Bels L. 1952. Fifteen years of bat banding in The Netherlands. Publicatie van het Natuurhistorsich Genootschap in Limburg 5: 1-99
Hanák V., Anděra, M., 2006: Atlas rozšíření savců v České republice – Předběžná verze V. Letouni (Chiroptera) – část 2. Netopýrovití (Vespertilionidae – rod Myotis). Národní muzeum, Praha.187 pp.
Hanák V., Benda P. & Hanzal V. 1995. Přehled poznaného rozšíření netopýrů ČR. Bulletin ČESON 5: 3-15.
Kuzjakin A. P. 1950. Letucie mysi. Sovetskaja Nauka, Moskva.
Mitchell–Jones A.J., Amori G., Bogdanowicz W., Kryštufek B., Reijnders P.J.H., Spitzenberger F., Stubbe M., Thissen J.B.M., Vohralík V. & Zima J. 1999. The Atlas of European Mammals. Academic Press, London. 484 pp.
Sluiter J.W. & van Heerdt P.F. 1957. Distribution and decline of bat populations in S. Limburg from 1942 till 1957. Natuurhist. Mbl. 46: 134-143
Sluiter J.W., van Heerdt P.F. & Voute A.M. 1971. Contribution to the population biology of the pond bat, Myotis dasycneme (Boie, 1825). Decheniana Beihefte 18: 1-44.
Voûte A.M. 1972. Bijdrage tot de oecologie van de meervleermuis, Myotis dasycneme (Boie, 1825): 1-159. Thesis Rijksuniversiteit Utrecht.
Voute A.M. 1980. The pond bat (Myotis dasycneme, Boie 1825) an endangered bat species in Northwestern Europe. In: Wilson, D.E. & Gardner, A.L. [Eds]. International Bat Research Conference (5, 1978, Albuquerque). Lubbock, Texas Tech Press: 185-192.