Netopýr východní (Myotis blythii)
syn. netopýr ostrouchý (Myotis oxygnathus)
Autoři:
Michal Andreas, Tomáš Bartonička, Eva Cepáková, Vladimír Hanzal, Radek Lučan, Zdeněk Řehák
1. Informace o ochraně druhu
- Směrnice o stanovištích: přílohy II a IV
- červený seznam ČR: kriticky ohrožený – critically endangered (CR)
- celosvětový červený seznam IUCN: - - -
- stupeň ochrany na národní úrovni: silně ohrožený druh (vyhláška č. 395/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
- mezinárodní ochrana: Bernská úmluva (příloha II), Bonnská úmluva (příloha II), dohoda EUROBATS (příloha I)
2. Přehled evropsky významných lokalit, kde je druh předmětem ochrany
Pro tento druh v ČR nebyly vyhlášeny žádné evropsky významné lokality. Významné podzemní prostory v ČR, představující zimoviště netopýra východního, budou pokryty územní ochranou z důvodu výskytu jiných druhů netopýrů uvedených v příloze II Směrnice o stanovištích.
3. Rozšíření a početnost
Areál druhu. Palearkt. Jižní Evropa a Asie na východ po Himaláje (Mitchell-Jones et al. 1999).
Rozšíření v Evropě. Severní hranici rozšíření představuje přibližně 46-48° s.š., ale až po 50° v České republice a na Slovensku. Na jih po Sicílii a Řecko (Mitchell-Jones et al. 1999).
Rozšíření a početnost v České republice. (Benda in press) Protože ve střední Evropě počal být tento druh rozlišován poměrně pozdě, první nálezy z našeho území byly popsány až Gaislerem (1962). Od té doby je netopýr východní nacházen v České republice příležitostně, dosavadní počet nálezů již přesáhl padesátku. Centrum českého rozšíření leží na jihovýchodní Moravě, především na Lednicku a v oblasti Moravského krasu. Ostatní nálezy se až na výjimky vztahují ke krasovým oblastem. Výskyt v ČR představuje nejsevernější výběžek areálu v Evropě. Recentní nálezy netopýra východního v ČR pocházejí zhruba z 20 lokalit, ležících v nadmořské výšce od 173 do 542 m (průměrná nadmořská výška lokality výskytu je 372 m) (Benda et al. v tisku). Nejbližší nálezy mateřských kolonií leží na Slovensku, asi 25 km od českých hranic (Gaisler a Klíma 1965); v Rakousku byly učiněny nálezy kolonií až v oblasti jižně od Vídně (Spitzenberger 1988). Shrnuté bohatší údaje z blízkého Rakouska (Spitzenberger 1988) spíše dovolují posoudit sezónní výškové rozšíření netopýra východního. V letním období se vyskytuje především v nížinách, nejvyšší letní nález pochází z výšky 1079 m n. m., v průměru činí 460 m n. m.; nálezy nesmíšených letních mateřských kolonií pocházejí z nadmořské výšky mezi 117 a 160 m. Zimní nálezy leží v Rakousku mezi 130 a 1260 m n. m. (průměrně 501 m n. m.). Lze předpokládat, že česká populace bude mít podobné výškové rozšíření. Jediný nález z našeho území, který svědčí o rozmnožování tohoto druhu na území ČR, učinil Gaisler 19. 6. 1958, když na půdě kostela v Milovicích (okr. Břeclav) nalezl v kolonii netopýra velkého gravidní samici.
4. Ekologie
Úkrytová strategie: (Benda in press) Netopýr východní je druh považovaný za stepní až polopouštní prvek, což odpovídá jeho rozšíření ve Středozemí, kde je jedním z nejhojnějších netopýrů (Horáček et al. v tisku).
Na našem území je nalézán především v krasových oblastech navazujících na otevřenou krajinu panonského typu jihovýchodní Moravy. Stejně jako netopýr velký je i netopýr východní původně druh vázaný letními koloniemi na jeskyně, který ve střední Evropě využil synantropních podmínek (půdy velkých budov a kostelů). Nálezy mateřských kolonií v Rakousku a na Slovensku (Spitzenberger 1988, Horáček et al. 1995), stejně jako jediný nález gravidní samice na území ČR, pocházejí z půd budov. V průběhu vegetační sezóny jsou solitérní jedinci nacházeni v různých typech úkrytů, především na půdách budov a v jeskyních či skalních štěrbinách, velmi výjimečně i v dutinách stromů. Za zimní hibernační úkryty slouží netopýru východnímu především velké jeskyně, ale i další typy podzemních úkrytů (Topál, v tisku).
Potravní stanoviště: Ve střední Evropě byla preference biotopu podrobně studována Arlettazem (1995), který na švýcarských lokalitách konstatoval více než 80% loveckou preferenci otevřené krajiny, označované jako step, pastvina a nekosená louka.
Potrava: (Benda in press) Na našem území nebyla potrava netopýra východního sledována. Podrobně však byla studována v západní Evropě (Arlettaz et al. 1993, Arlettaz 1996). V západním Švýcarsku tvoří většinu potravy kobylky (Tettigonidae) (v jednotlivých oblastech 65 %, resp. 59 %), dále pak housenky motýlů (Lepidoptera larvae, 19 %), resp. chrousti (Melolontha melolontha, 17 %). V Portugalsku pak 99 % potravy tvořily kobylky (Tettigonidae). Pokaždé bylo konstatováno kolem 90 % kořisti sbírané z trávy. U středoasijské populace (tj. M. b. blythii) tvořily potravu kobylky (37 %), housenky motýlů (25 %) a blanokřídlí (15%).
Rozmnožování: (Benda in press) Období páření probíhá ve střední Evropě podobně jako u netopýra velkého. Kolonie se začínají tvořit od konce března do poloviny května, od poloviny dubna do začátku června v nich byla pozorována novorozená mláďata. Rodí jediné mládě, velmi výjimečně snad i dvě (soudě podle netopýra velkého). V jižnějších oblastech areálu dochází k tvoření kolonií a rození mláďat dříve.
Na našem území nebyla dosud nalezena mateřská kolonie. Podle Gaislera (1962) by však mohlo docházet k rozmnožování na Lednicku, což bylo později potvrzeno (Gaisler et al. 1988). Zde bylo učiněno více nálezů netopýra východního v období existence letních kolonií, v jednom případě (půda zámku Lednice) byla odchycena gravidní samice netopýra východního v asi stokusové kolonii netopýra velkého. Tento nález prokázal rozmnožování netopýra východního na území ČR.
Chování: (Benda in press) Druh tvoří početné mateřské letní kolonie, od desítek po stovky jedinců, v oblasti sympatrie s netopýrem velkým často vytváří společné kolonie se smíšenými střapci. Kolonie se rychle rozpadají na začátku srpna (Topál, v tisku). Horáček a Gaisler (1985), kteří studovali rozmnožovací chování netopýra východního, konstatovali u evropských populací jen nepatrné rozdíly mezi netopýrem východním a netopýrem velkým. Naopak u jižních populací zjistili v období rozmnožování vytváření pářících harémů. Podle Gaislera a Hanáka (1969) náleží netopýr východní do kategorie "stálých tuláků" (obligatory vagrant), pravidelné tahy na větší vzdálenosti nebyly u tohoto druhu nikdy zjištěny. Nejdelší zaznamenaný přelet byl 600 km (DePaz et al. 1986).
5. Intenzivní monitoring (populační monitoring)
· sčítání na zimovištích (viz Příloha 1)
u tohoto druhu není plánováno využití dalších metod
6. Extenzivní monitoring (mapování)
V případě tohoto druhu je intenzivní monitoring v podstatě totožný s extenzivním (sledována jsou všechna známá pravidelná zimoviště). Kromě toho bude evidován případný letní výskyt.
7. Literatura
Arlettaz R. 1995. Ecology of the sibling mouse-eared bats (Myotis myotis and Myotis blythii): zoogeography, niche, competition, and foraging. Horus Publishers Martigny: 222p.
Arlettaz R. 1996. Feeding behaviour and foraging strategy of free-living mouse eared bats, Myotis myotis and Myotis blythii. Anim. Behav. 51: 1-11.
Arlettaz R., Ruedi M. & Hausser J. 1993. Ecologie trophique de deux espèces jumelles et sympatriques de chauves-souris: Myotis myotis et Myotis blythii (Chiroptera: Vespertilionidae). Premiers résultats. Mammalia 57 (4): 519-531.
Gaisler J., Bauerová Z., Vlašín M. & Chytil J. 1988. The bats of south moravian lowlands over thirty years: Rhinolophus and large Myotis. Folia Zool. 37(1): 1-16.
Gaisler J. & Hanák V. 1969. Současný stav a perspektivy výzkumu ekologie netopýrů v Československu. Veretebratol. Zpr. 3: 83-96.
Gaisler J. & Klíma M. 1965. Letní nálezy některých méně známých netopýrů na Moravě a na Slovensku v období 1961-1964. Lynx 5: 19-29.
Hanák V., Anděra, M., 2006: Atlas rozšíření savců v České republice – Předběžná verze V. Letouni (Chiroptera) – část 2. Netopýrovití (Vespertilionidae – rod Myotis). Národní muzeum, Praha.187 pp.
Horáček I. & Gaisler J. 1985. The mating system of Myotis blythi. Myotis 23-24: 125-130.
Horáček I., Hanák V., Zima J. & Červený J. 1995. K netopýří fauně Slovenska 1979-1995. Netopiere l, Bratislava: 39-54
Mitchell–Jones A.J., Amori G., Bogdanowicz W., Kryštufek B., Reijnders P.J.H., Spitzenberger F., Stubbe M., Thissen J.B.M., Vohralík V. & Zima J. 1999. The Atlas of European Mammals. Academic Press, London. 484 pp.
Spitzenberger F. 1988. Großes und Kleines Mausohr, Myotis myotis Borkhausen, 1797, und Myotis blythii Tomes, 1857 (Mammalia, Chiroptera) in Österreich. Mitt. Abt. Zool. Landesmus. Joanneum 42: 1-68.